Ostrava a Karpaty? Mnohý z těch, kteří vědí, že Ostrava je na Moravě a Karpaty daleko od ní, jistě si pomyslí: Ten chlapík se asi zbláznil. Jistě nemá všechny pohromadě! - Jen žádné poznámky. Povím vám to pěkně od počátku.
  Neščetněkrát jste zajisté slyšeli, jaké změny prožívala naše země v šerém dávnověku. Vody moři se převalovaly, hory se vztyčovaly z vod, sopky kropily žhavým popelem obnažený svět. Trvalo to celá tisíciletí, než se mladičká země vybouřila. A tak zaké vznikaly ostravské Karpaty.
  Jednoho dne šedé mraky zahalily celý kraj. Drobný, ale hustý dešť se sype den co den ze zamlžené oblohy. To je všude vody! Divoká Ostravice, posilněna silou horských přítoků, vylévá se z břehů.
  ,,Lucha a lucha. Furt nic, ale jak tež to začně, tuž něvi kdy přestať."
  ,,To nění dobre znameni" - a staré babky se pověrčivě křižují. ,,Muši na ludi přisť boží metla, bo žaden v Boha něvěři!"
  Podél řeky přecházejí hlídky. Nějaký človíček se rozpovídal: ,,Esli budě eště paru dni tak luchať, tuž nas dozajista zaleje tajak myši na polu. Poviztě mi, kaj se tej vody tela tam na tym vrchu vzalo. Deň co deň prši a furt je tam vody došť." - ,,Nale, kdo by se tym lamal hlavu, dybystě radši dali co na zahřani."
  ,,Na tuž na, popij vudky, bo čas krutky, ale ni moc. - Nale došť, ty pjeruně! Ty bys mi to všecko naraz vylopal."
  ,,Na tuž, dy mi to tak zašmakovalo. Mušimy se zasek raz na to podivať... Do sto djablu! Už je voda zasek o dva stupně vyše. Měli bysmy zrobiť poplach, dy to tak honem stupa!"
  Řeka huči, vlny se převalují, neseny proudem někam k moři. Ztemělou noci se rozléhají výkřiky stráží: ,,Voda, voda! Velka voda idě! Utěkajtě! Vstavajtě, bo se voda vali!"
  Hasičské trubky zavřískaly, jako by je studila voda, zvony svolávaly kdekoho na pomoc. Ostravice protrhla hráz za městským divadlem, špinavá voda naplnila zaprášené uličky a omývala zčernalé stěny nízkých domků. To je křiku!
  ,,Tato! Tato! Nale či něslyšiš? Voda se vali do sině a un spi tajak zabity. Děcka, držtě se taty!"
  ,,Něch to všecko tak, ber enem peřiny!" - To už se táta probudil.
  ,,Ven, ven z chalupy!" - pobízejí strážci opozdilce. Někde z daleka přináší řeka další proudy kalné vody.
  První vlnky se plíží jako harcovnici k jámě Karolině. Nádvořím šachty popíhají lide, snad nastal soudný den. Z kanceláře někdo vybíha a křičí: ,,Všecko vyfarať!"
  Rozkaz leti od úst k ústům, skočí do jícnu černé jámy a běží překopy, štolami, svážněmi. ,,Všecko vyfarať!"
  Maličká světélka poskakují přes koleje a se všech stran se sbíhají k šachtě havíři a rozčileně hovoří: ,,No, no, to je kravalu pro kapku vody. Dy nas ani němuseli bantovať. Hef se voda nědostaně!"
  ,,Enem, bo se to ty mysliš. Stači pare hodin dešťa a zatopi nas jak ščury (potkany)!"
  ,,To je teho. My sme su na vodu zvykli. Stejnak mamy na dole vody ež po krk."
  ,,Něfulaj a liz, bo se eště s tym tvojim fulanim utopime."
  Hornici vyfarali. ,,Cihly! Maltu! Drauf!" Zedníci spěšně zazdívají přístup k jámě. Temnou noc, ozářenou pochodněmi, naplnily výkřiky lidských hlasů a kovový nářek zvonů. ,,Velká voda, velká voda!"
  Aby bylo pro příště zabraněno velkým zátopám, povolila městská rada správě jámy Karoliny vyvážení uhelného kamene v ona místa, kde rozvodněná řeka protrhla hráz. Od jámy Karoliny až k řece lesknou se kolejničky. Po nich přijíždí malý vláček, tažený koníkem. A tak jako hory zvedaly prvně svá temena z hloubi vod, tak také na břehu Ostravice objevují se hromádky černého kamene. Halda. Nad nimi poklekávají lidé a vybírají kousky uhli a dřeva. Halda a první haldaři. První známky života po zátopě.
  Člověk je vynalézavý. Za čas malá lokomobilka s veselým sykotem spěchá na haldu, která se zvedá stále výše a stává se pevnou ochranou města před divokou řekou. Nad kolejemi karvinské dráhy klenou se můstky, vláčky dojíždějí až k plotu Strassmannova pivovaru.
  Rok za rokem zapadá do minula, halda zabíra čim dàle, tím více místa. Přicházejí tesaři, zednici a montéři. Postavili můstky pro lanovou dráhu. Vůzky, naplněné kamením, klouzají po ocelovém laně. Dojíždějí k místu, kde narazí na překážku, překotí se a prázdné se vracejí oklikou zpátky. Jako homole cukru tyčí se vrcholky kamení nad městem. Pěkný je pohled s nich na město, které však dosud krásou nevyniká. ,,Karpaty - naše Karpaty!" - povidají Ostravàci.
  Ale i město se mění. Bažiny mizí, staré stodoly jsou bourány. Mnoho cizinců přijíždí do města, aby vydělávali penize. Lidé staví nové a nové tovarní budovy. Městská rada zapovídá další vyvážení kamení na Karpaty. Správa závodu nařizuje postaveni nového mostu přes řeku. Vláčky odvážejí kamení na protější břeh. Karpaty jsou osázeny akáty.
  Dlouho byly ostravské Karpaty jen útočištěm milenců a lidí, kteří se ukrývali před zákonem. Přijde podnikavý človíček, podívá se na vysoké hromady a dostává skvělý nápad. Město se dosud zachvívá horečkou práce, lidé nevědí, co s vydělanými penězi. Uchystáme Ostravákům překvapení!
  Rozbíhá se na radnici a za několik dni přicházejí na haldy dělníci. Kopou a navážejí. Lidé se zastavují a udiveně pozorují práci dělníků. ,,Co tež to budě, ež to budě?"
  ,,Beztoho se boju, že se to zesypě..."
  ,,Ani bych něřek. Možna, že to chystaju pro valku, aby tam mohli kanony skovať."
  ,,Tu bych ich něskovali. Dyby im do teho řizla dvaatřicatka, tuž se cela Ostrava propadně a Karpaty poleťa do luftu," poučuje nevědomce starý, zkušený voják.
  ,,Na tuž co s tym vlastně robju?" - darmo přemýšleli.
  Jednoho rána rozběhli se městem lepiči plakátů. Nároží a navěstní tabule omládly pestrým plakátem: Tivoli, Liliputánská horská dráha. V neděli slavnostní zahájení! Velké překvapení! - A opět se lidé zastavují: ,,Nale, na to sem je sam zvědavy. Co tež to budě?"
  ,,To je taka mašina, kera ježdi po horach, vitě?" - vysvětluje někdo ochotně. ,,V nedělu prvši raz. Tuž co, stara, pujděmy se na to ďabelstvo podivať?"
  ,,Na, tuž možemy isť, bo budě pravě po vyplatě."
  Barnumská reklama zapůsobila. V neděli hrnou se houfy lidi ke Karpatům. Staří i mladí. Vystupují po dřevěných schodech nahoru, na plošinu, kde stojí několik nízkých budov. Stranou na nepatrně vyvýšeném místě odpočívá malý vláček. Nesměle přistupjí Ostraváci k němu. Jedna jízda dvě koruny čtyřicet haléřů.
  ,,Což to pšakrev za mašina, bez peca a bez komina a jak šmaruje, tak šmaruje" - divi se starý děda. ,,Ja bych na to něvlizla, ani za tišic rynskych" - různé slyšíš hlasy.
  Zaznívá hlas píšťalky, vláček vyrazí. To je pískotu! Kluci výskají radostí, děvčata piští strachy. Ono i nejeden z chlapců má strach, ale nikdo to nedá najevo. ,,Henaj su! Nale to ženě! - Už su v tunelu!" Pískot a výkřiky pohltil na malou chviličku tmavý tunel. Zatím první vláček přijíždí.
  ,,Fuj, to sem se polekala. Dy to lita, tajak ancikrist. Už ti na to, tato, něvlezu ani za hroma!"
  ,,Nale, mamo, poď eště raz. Dy se ti nic něstalo!" - svádí táta mámu.
  ,,Enem se di sam, dy se chceš košti polamať. Ja už na to němam chuti!"
  Na dřevěném podiu, ukrytém pod střechou, tančí mládež. Ale i ty starší rozveselila muzika. Jenže oni neumějí ty moderní tance. ,,Něvim, co to je za tancovani, každy tyma fajkama vyhazuje, tajak zjančena kobyla. Že se temu nohy něvykruťa z bantu" - mručí tatik a usedá za stůl. ,,Paně vrchni, donistě mi pivo!"
  Ostraváci, sotva okusili slasti divoké projížďky, podnikaly útoky na pokladny. ,,Dajtě mi tři lisťky!" - ,,Mi šest!" - ,,Mi dajdě dva dětské!" Dlouho do noci se zde veselili...
  Člověk je jako to dítě. Nová hračka ho baví jen chvilku a pak ji zahodí. Tak také zanikly Tivoli. Místa, kde stály budovy, zarůstala křovinami. Občas tam vyplašil člověk párek milenců, kteří se líbali. Láska nezná překážek.
  Poblíže mostu karvinské dráhy dělníci nakládají kamení na vozy a odvážejí, aby jím vysypávali cesty. Několik haldařů pokutává svah haldy. Vybírají kousky uhlí. Kolik lidí se už zde vystřídalo! Někdo vypráví: ,,Sedlak se furt vymluval, že něma mista a poslal ti nas ku takemu chudakovi, co měl sam enem jednu izbu a v ni kupu děcek. A ten, borak, nas bez řeči dal na huru a eště nam aji peřiny dal. Aby nam něbylo zima."
  ,,To viš, chudak ti spěš pomože, bo vi, co je bída." Umlkají, shýbají se níže a kopou mlčky dál. Připadaji ti jako hrobaři ostravských Karpat. A opravdu byli jimi. Od svého začátku dávaly ostravské Karpaty lidem teplo a daly je i naposledy, kdy je dělníci pomaloučku, den ke dni, po celý rok, odváželi někam pryč. Nezapomenou na ně všichni ti, kdož si odtud přinášeli domů teplo, kdož se zde po prvé potkali s láskou, kdož se zde utěšili, usmáli, zahleděli se na město a do daleka. Jaká to krása! Ano, byla to krása! Černá krása!              
                                           
                                                   (1934)


  Přepsal v původním znění:
  Pluta Miroslav
  Pro historické a informační studium.
  04.09.2014
  Neprodejne
08.10.2014 16:13:13
labutak

Líbí se vám tyto stránky?

Ano (7155 | 39%)
Ne (5508 | 30%)
http://www.transphoto.ru/
http://www.mhd-ostrava.cz/
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one